Jak se ze mně stal CertCAAPR?

Vše začalo před více jak třemi lety, ale raději to vezmu hezky popořadě, abych nic nevynechala.

Po absolvování 6 let na Alma mater bylo mým jediným snem se dostat do praxe, dělat dobře svou práci a neustále na sobě makat. Po nějaké době ovšem přišlo rozčarování, jelikož realita byla na hony vzdálená mým představám a to i přes fakt, že již při studiu jsem do praxe docházela vypomáhat.

Přebytek absolventek v převážně mužském světě majitelů praxí byl v té době naprosto běžný. Rozhodnutím shůry se člověk stal specialistou v jakémkoli oboru, jelikož trh si to žádá. Bohužel dnes to stále často není jinak. My jistě vidíme a slyšíme jemné rozdíly mezi slovy „specialista“ a „specializovat se v…“ a máme aspoň představu o zkušenostech kolegů, nicméně pro běžného klienta jsou tato slova velmi zavádějící. A tak máme na každém rohu specialistu ortopeda, dermatologa, anesteziologa a těch pár opravdových kapacit, co se takto mohou označovat, zapadá v záplavě uměle vytvořených specialistů. I když, ať nejsem tak skeptická, dle posledních informací v našem komorovém časopise, se tomu chystá přítrž a snad se blýská na lepší časy.

Psal se rok 2016 a mě velmi zaujal titulek semináře „Pes dostal špičkové veterinární ošetření, ale přesto nechodí…“.

Toto téma mi bylo vždy blízké a má neschopnost v určitých situacích najít pro pacienta uspokojivé řešení, mě iritovala. Především u geriatrických pacientů mě mrzelo, že jako veterinární lékařka mohu jen konstatovat, že je pacient starý a maximálně mu při bolestech naordinovat léky. A tady byl počátek mé cesty.

Začala jsem se zajímat o možnosti studia fyzioterapie a rehabilitace na území ČR. Jaké bylo mé rozčarování, když jsem zjistila, že možnosti jsou takřka nulové. Pokud tedy nepočítám různá víkendová školení a kurzy, které, byť za horentní sumy, vlastně žádný ucelený systém ve vzdělávání v tomto oboru nenabízely. Zabrouzdala jsem tedy i mimo českou kotlinu. Ano, možnosti mimo ČR jsou značné, nicméně pokud má člověk doma již nějaké závazky, je tato možnost spíše teoretická. Nicméně alespoň jsem získala představu o tom, jak by to vše asi mělo vypadat. Také nezanedbatelné byly i informace o finanční náročnosti studia v zahraničních lokalitách. Proto mi nikdy ani nepřišlo na mysl, považovat cenu za tuto ucelenou formu vzdělání, naservírovanou evropsky uznávanými kapacitami v podstatě za humny, za přemrštěnou. Ale jistě je to dáno i tím, že do vzdělání a zdraví jsem naučena investic nelitovat. V této fázi se objevil další navazující seminář, kde již byla nahlas vyslovena teze o potřebě zajistit možnost vzdělání v tomto oboru, které by bylo veterinární obcí akceptováno a poskytlo by další stupeň ve veterinární péči.

Píše se rok 2017 a Podomí se pro 16 lidí z různých končin stalo na 10 víkendů přechodným domovem.

Sešla se nás skvělá parta lidí, veterináři, studenti, veterinární sestry a také několik nadšenců, kteří mají se psy bohaté zkušenosti na poli chovatelském nebo ve výcviku. A právě těmto účastníkům, kteří nejsou z oboru, bych ráda složila poklonu. Asi si ani neumím představit, jak moc náročné bylo veškeré ty informace, které pro ně byly cizí, nasoukat do hlavy. Jelikož po deseti letech od ukončení studia, bylo pro mě tedy velmi složité naučit se zase učit. A také učit se při práci, při dítěti nebo při studiu…. Prostě každý to měl svým způsobem obtížné. Nejednou jsem si vyčítala, že jsem se měla začít učit dříve, a jak jsem si nevážila doby, kdy jsem byla studentkou VFU a mou jedinou starostí bylo opravdu jen studium.

Během těch 10 společných víkendů si dovolím napsat, že se z nás všech stali přátelé, z kurzistů, našich učitelů i těch co stojí v pozadí a bez kterých by tento ambiciózní plán nikdy nespatřil světlo světa ( MVDr. Roman Kvapil, MVDr. Ivo Hylák ).

Věřte, že Podomí není Plzeň a byť se někomu suma za tento kurz může jevit nehorázná, tak každý z nás si tu svou ústní zkoušku musel obhájit, stejně jako odprezentovat vlastní pacienty. Pro mnohé z nás to bylo první takto veřejné a odborné vystoupení. Setkala jsem se se spoustou rádoby vtipných poznámek na téma „ když to stojí tolik peněz, tak Vám to přece musí dát“. K tomu bych řekla jen toto, kdo nezkusil, neví.

Poslední naše setkání v dubnu 2019 bylo na závěrečné zkoušce. A ano, bylo to náročné. 3 hodinový test, po jehož úspěšném absolvování jsme se dostali k ústní zkoušce. Každý kurzista si vylosoval pacienta ortopedického a neurologického. Na základě anamnézy, zobrazovacích metod, videí a dalších indicií bylo potřeba lokalizovat potíže a následně vytvořit rehabilitační plán na míru. A to nejtěžší byl fakt, že si vše musel každý obhájit před takovými kapacitami v oboru jako je MVDr. Aleš Tomek DipEVCN Cert CAAPR v neurologii, MVDr. Jan BeránekDipECVS CertCAAPR v ortopedii a MVDr. Helena PotfajováCert. Fyzioterapeut IRSK-WINGS, Belgie, CertCAAPR v manuálních technikách.

Takhle to vypadá, že vše skončilo, ale opak je pravdou. Toto je teprve začátek a pevně věřím, že jsme se stali součástí něčeho nového, co se bude dále rozvíjet, spolupracovat s klasickou veterinární medicínou pro blaho našich čtyřnohých přátel a ke spokojenosti klientů.

Všem spolužákům, učitelům i ostatním co stojí v pozadí, včetně skvělému personálu ve Sporthotelu Vrchovina v Podomí, bych chtěla takto veřejně za poslední rok a půl ze srdce poděkovat. Bylo to skvělé, neskutečně moc mi to dalo, jak po odborné, tak i po osobní stránce. MVDr. Lenka Penčáková Cert CAAPR (hrdě si připojující tento nový titul CertCAAPR za jméno :o)



IMG_20190914_141916.jpg, 2,6MB